Po dvou letech
Po dvou letech.
Dlouho, dlouho jsem sbírala síly, abych dostala odvahu pokračovat v mých stránkách. Od jejich založení se v mém životě mnoho změnilo. Pozitivní je, že se mi podařilo zbavit se některých bloků, které jsem získala v dětství. Opět si ale připadám jako rybka, která v některých chvílích pluje nahoře, aby se pak střemhlav vrhla dolů a sáhla si až na samé dno. Když jsem tyto stránky zakládala a vlastně ještě ani loni začátkem května jsem netušila, že vše špatné, co mne do té chvíle potkalo, je jen příprava na to, co mne čeká. Příprava na nejtěžší zkoušku, která může ženu v životě vůbec potkat a to je ztráta partnera.
Měli jsme s manželem moc hezký vztah – o to víc bolestně mne tato ztráta zasáhla. Události se řítily příliš rychle, nestačila jsem se ještě ani s novou skutečností smířit a už bylo po všem a zůstala jsem sama. Tu hroznou pravdu jsem se dozvěděla v nemocnici na chodbě před pokojem, kde ležel můj manžel. Ortel byl vyřčen – rakovina. Chemoterapie, ozařování ? – slova, která ještě před vteřinou byla pro mne hrozbou, jsem nyní vyslovila s nadějí. Lékařka mi vysvětlila, že nemoc je již v pokročilém stádiu a žádná léčba již nemůže pomoci. V této situaci lze pouze zprůchodnit jícen, aby mohl přijímat potravu a dávat mu léky proti bolesti. Podlomila se mi kolena a jen tiše jsem hlesla – „Kolik… kolik máme času?“ - prý se to dá těžko říci – může to trvat pět měsíců, může to trvat rok. Pět měsíců !!!!!! Nevím, kde jsem vzala sílu jít po tomto sdělení k němu do pokoje na návštěvu a dělat, jako bych nic nevěděla.
Asi po měsíci hospitalizace pustili manžela domů do domácího ošetřování. Děkuji za těch pár dní, na které se mohl vrátit domů. Snažili jsme se, abychom je spolu strávili co nejlépe. Nemluvili jsme o nemoci, kterou má, ani o tom, co nás čeká. On nevěděl, že „já vím“, já jsem věděla, že „on ví“ – řekla mi to lékařka. Za čtrnáct dní se jeho stav začal zhoršovat a musel být znovu hospitalizován. Lékaři dělali, co bylo v jejich silách. Zdálo se, že se jim ho podařilo stabilizovat a byla naděje, že ho zase pustí domů. Na radu lékařky jsem nakoupila malé nádobí, tyčový mixer, tekutou výživu, naučila jsem se píchat injekce do břicha a v zaměstnání nahlásila, že budu muset zůstat delší dobu doma, abych se o manžela mohla starat. Těšili jsme se spolu, až ho pustí domů. Po dobu jeho pobytu v nemocnici jsem ho navštěvovala a večer jsme si vždycky ještě zavolali.
Nadešel 4.červenec 2008 – ten den v 8 hodin ráno jsme zvláštní shodou okolností spolu ještě hovořili. Jeho hlas byl klidný, rozloučili jsme se s tím, že se odpoledne uvidíme. Ani já, ani on, ani lékaři – nikdo netušil, že za necelé tři hodiny zemře. Neuplynuly ani dva měsíce od chvíle, kdy jsem se dozvěděla tu hroznou pravdu!
Ó Bože !
Nedodržel jsi lhůtu, kterou nám lékaři dali! Přesto Ti děkuji. Děkuji, za krásné dny, které jsme mohli s manželem strávit spolu. Děkuji za poslední hovor, kterým se mohl se mnou rozloučit.
Děkuji za to, že jsi nedopustil, aby trpěl. Děkuji za to, že jsi nedopustil, abych já viděla trpět svou Lásku.
Lásko !
Děkuji, že jsi to nevzdal, byl statečný a věřil až do konce. Děkuji za celý život s Tebou.
Miluji Tě !!!!!
Náhledy fotografií ze složky Cesta lásky