Ztráta, zármutek a Huna
Ztráta, zármutek a HUNA
V časopisu Regenerace 5/2003 popisovala Marjánka Vrabcová, jak lze pomocí Huny překonat nejhorší a nejtěžší období v případě ztráty blízkého člověka. Jsou to její osobní prožitky a moc si vážím toho, že se s námi o svou zkušenost podělila. I já jsem v té době přišla o nejbližšího a nejdražšího člověka a proto vím, jak moc to bolí a jak je to velmi těžké se s takovou ztrátou vyrovnat. Ale teď už se nechme vést Marjánkou:
PROŽIJME SI SVŮJ ŽAL
Když mi krátce po tatínkovi náhle zemřel i mladší bratr, letěla jsem do Prahy, abych byla oporou mamince. Rodina se semkla, aby se vyrovnala se šokem, který pro nás bratrův předčasný odchod znamenal. Huna mi byla velikou pomocí a věřím, že jsem v té době měla dobrý vliv i na ostatní členy rodiny. Ale o tři měsíce později, po návratu do svého domova za oceánem, jsem se začala uzavírat doma, bála se vycházet ven, nemohla udržet jídlo v žaludku. Přátelům jsem tvrdila, že mám příliš mnoho práce na to, aby mě mohli navštívit. Trpěla jsem záchvaty nevysvětlitelné úzkosti a zoufale jsem se ptala na smysl života a žití. Po celou dobu jsem se pokoušela uplatňovat principy huny, abych si přivolala úlevu nad ztrátou bratra, ale vůbec to nepomáhalo. Už první princip: „Svět je to, co si myslím, že je,“ mě znejisťoval. Moje duše namítala: „Bratr je mrtvý, už ho nemůžu obejmout, ať se na to snažím dívat jakkoli.“ Sedm principů huny bylo najednou jako sedm zmrzlých hrášků, které hážu na stěnu, ony se odrážejí a bezvýznamně válí na podlaze. A když se můj stav zhoršil natolik, že jsem se psychicky zhroutila, pochopila jsem, že to, co prožívám, je jedna z předvídatelných reakcí na smrt blízkého – hluboká deprese. Teprve potom jsem mohla začít chápat, co se děje, a znovu se pokusit uplatnit principy huny, tentokrát na správném místě. První princip: „Svět je to, co si myslím, že je,“ jsem již nevztahovala na smrt mého bratra, ale na to, že jsem v depresi ze zármutku nad ztrátou bratra.
Jeden ze způsobů léčení hunou je HoO’Ponpono, v překladu „uvedení věcí do pořádku“. Následující postup pomáhá k vyléčení fyzických i psychických vztahů:
• Třikrát se nadechnu temenem hlavy a vydechnu v oblasti solar plexu, což je dýchání Piko-Piko. Tento způsob dýchání je důležitý k tomu, abychom dali vědět našemu podvědomí, že budeme dělat něco důležitého.
• Nahlas si řeknu: „Cítím depresi a to se může změnit!“ (V případě, že byste chtěli zkusit HoO’Ponpono při jiných potížích, nahraďte v této větě „depresi“ za to, co vás trápí , např. bolest hlavy, zánět očních spojivek nebo nedostatek peněz na něco, co potřebujete. Pamatujte si, že léčení huna nerozlišuje mezi potřebami materiálními a zdravotními. Část věty „a to se může změnit!“ řekněte nahlas a s co největším přesvědčením, tak, aby co nejvíce mohlo zapůsobit na vaše podvědomí, které už je stejně předem připraveno pomoci vám.)
• Opět nahlas řeknu: „Chci, aby má deprese zmizela!“ („Chci, aby má bolest hlavy, zánět očních spojivek, nedostatek peněz na… zmizely.“ Čím je váš požadavek konkrétnější a jasněji popsán, tím bude účinnější.
• Zatímco máte stále na mysli: „Chci, aby deprese zmizela“, spojíte prostředníček a ukazováček pravé ruky (u leváka levé) a poklepete si sedmkrát na levé rameno, pravé rameno, na hrudník, na solar plexus a na temeno hlavy. (Pro účinnost je důležité držet své přání v paměti po celou dobu, co budete sedmkrát ťukat na výše zmíněné body.)
• Znovu se nadechnete a vydechnete dýcháním Piko-Piko, abyste si lépe uvědomili změnu v tom, jak se cítíte. Budete se cítit mnohem lépe.
Pro mě tím začalo nejen léčení, ale také jsem začala být schopná pochopit, co se děje v případě ztráty a truchlení a jak správně použít hunu. Uvědomila jsem si, že lidé zaměňují výraz ztráta, žal a smutek po zemřelém, jako by tato slova znamenala stejnou věc, smrt. Určitým způsobem je to pravda, ale každé má různý význam a svou jedinečnou funkci. Především většinou spojujeme slovo SMRT s koncem fyzického života. Ale jak víme, je mnoho způsobů, jak můžeme prožívat »smrt«. Ztráta vlastního způsobu života kvůli těžkému úrazu, ztráta práce, rozvod, konec přátelství či vztahů jsou prožitky podobné smrti. Jakákoli důležitá ztráta nás může ovlivnit jako smrt, včetně ztrát bezpečí, smyslu života, vývojových a přechodných ztrát. V podstatě nefyzická »smrt« obvykle zahrnuje události, které promění náš život – navždy. Existuje několik běžných nedorozumění o žalu a smutku po zemřelém:
• Žal a smutek po zemřelém jsou totéž. Žal je vnitřní reakce na ztrátu. Vyjadřuje, jak se cítíme uvnitř, v našich srdcích, myslích a tělech. Smutek po zemřelém je společenská reakce na žal, to, co děláme na veřejnosti (rituál, jenž veřejně vyjadřuje ztrátu v našem životě).
• V případě žalu existuje předvídatelný vývoj a následný pořádek, jak se vypořádáváme s truchlením. Když dr. Elizabeth Kübler-Rossová představila pět stadií truchlení (popírání, zloba, smlouvání, deprese a přijmutí), lidé se domnívali, že toto je seznam pocitů, jimiž procházejí poté, co někdo zemřel, nebo když stojí tváří v tvář nevyléčitelné nemoci. Dr. Elizabeth Kübler-Rossová měla pravdu v tom, že výše zmíněná stadia jsou součástí toho, čím lidé mohou procházet. Ale neznamená to, že toto je celý seznam, nebo že se stadia odehrávají ve výše uvedeném pořadí. Skutečností je, že proces truchlení se nedá předvídat a neodehrává se v žádném pořadí. Lidé si mohou prožít všech pět stadií truchlení, nebo ne, a pokud je někdo prožívá, nemusí to být v uvedeném pořadí.
• Nejlepší je zapomenout na truchlení. Lidé se obvykle chtějí rychle zbavit bolesti nad ztrátou a nemusí jít jen o smrt. Není pravda, že když se zahrneme prací a různým děním, nebo zatneme zuby a nepřiznáme si věci, tak se všechno vrátí do starých kolejí. Jediný způsob, jak se cítit lépe a přinést smysluplnost zpět do našeho života, je procítit to, co cítíme, a projít si tímto prožitkem. Truchlení je celoživotní proces, je to něco, co zahrneme do svého života a nemůžeme to odmítnout mávnutím ruky.
• Kdo brečí, je slaboch. Pláč je účinný způsob vyjádření našich pocitů. Je zdravý pro každého – muže, ženy i děti.
PRINCIPY HUNY OČIMA SMUTKU
Po uzdravení z deprese přišel čas, kdy jsem se mohla nově podívat na filozofii huna a její principy.
• První princip Ike (svět je to, co si sami myslíme, že je) mi připomněl, že si můžeme vybrat, co si myslíme, a myšlenky vytvářejí potenciální skutečnost. Následující myšlenky mi pomohly pokračovat v životě se silou a optimismem. Když se musíme postavit tváří v tvář fyzické smrti někoho, koho máme rádi, nebo udělat konec něčemu důležitému v našem životě, cítíme ztrátu – fyzicky, citově i duševně. Když se například bez ohledu na to, v jak nešťastném manželství dvojice žije, rozhodnou vztah skončit, může to stále ještě být bolestné pro jednoho nebo oba partnery. Když zemře někdo, koho jsme milovali, může být bolestné dál žít. Naše těla reagují na smrt nebo na prožitky podobné smrti únavou, nechutenstvím, neschopností cítit radost nebo štěstí. Naše mysl reaguje neschopností se soustředit, promyslet věci či prostě jen »vypnout«. Naše duše reaguje tím, že nás pošle hledat smysl života, cítíme »těžko u srdce« či prázdno v životě.
Naše srdce, mysl a duše reagují na smrt a truchlení instinktivně. Na úrovni vědomí se často snažíme ovlivnit tento proces »samoléčbou« prášky, alkoholem, nebo tím, že se snažíme přepracovat do té doby, než se přeneseme přes to, co se stalo, namísto toho, abychom říkali ostatním i sami sobě: „Jen se nadechni a zase vydechni!“ Nic víc. Každý se může naučit věřit v proces, který nám pomůže.
Před lety, když měla rodina smutek, každý v okolí o tom věděl. Rodina nosila černé oblečení, domovní dveře byly označeny znamením zármutku. Sousedé přinášeli jídlo, starali se, aby se rodina dostala ze smutku. Když nám dnes někdo zemře, musí to být nejbližší příbuzný, abychom měli nárok na volno v práci. Intuitivně víme, co dělat, když prožíváme ztrátu v životě. Nemáme energii, naše tělo potřebuje odpočívat. V podstatě jsme v šoku a všechno se v nás zastaví. Když se to stane, skutečně potřebujeme zastavit, procítit, prostě jenom být.
• Při meditaci podle druhého principu Kala (není žádných omezení) jsem si uvědomila, že při ztrátě a smutku po zemřelém:
1) Máme právo prožívat naše vlastní specifické truchlení.
2) Máme právo o našem truchlení mluvit.
3) Máme právo tolerovat své momentální fyzické a psychické neschopnosti.
4) Máme právo prožívat rituály.
5) Máme právo hledat nový smysl života.
6) Máme právo chovat vzpomínky na toho, co jsme ztratili.
• Třetí princip Makia (energie proudí tam, kam soustředíme mysl) mi napověděl, že máme právo posunout se směrem k bolesti a postupně se uzdravit.
• Čtvrtý princip Manawa (teď je okamžik moci) mi objasnil, že společnost postupně přijala lékařský přístup k truchlení. Takový model se snaží, aby se truchlící přes bolest rychle dostal, místo aby ho nechali si svou bolest prožít. Pamatujme si, že je důležité být trpělivý; tím, že proces urychlíme, nic nezískáme. V době ztráty a truchlení je důležité o sebe pečovat, abychom mohli být oporou sobě nebo ostatním.
• Pátý princip Aloha (milovat znamená být šťastný s tím, co dělám) mi umožnil pochopit, že musíme poslouchat své srdce a chovat se tak, jak nám napovídá. Máme právo cítit nápory bolesti a mnoho dalších věcí.
• Šestý princip Pono (účinnost je mírou pravdy) mi potvrdil, že je mnoho způsobů, jak se vyrovnat se ztrátou a truchlením. V případě ztráty a životní změny je možné přijmout model zaměřený na růst, na pomoc, při níž je kladen důraz na to, dělat společníka namísto »léčit« osobu, která trpí ztrátou či smrtí ve svém životě. Aby se druhý stal někomu společníkem, je svědkem toho, co si truchlící prožívá, jeho ztráty a bolesti. Taková pomoc se nesoustředí na rychlé přenesení se přes smutek, ani na to, aby se truchlící zaměřil na něco jiného. Je to o přítomnosti zúčastněného při tom, když druhý prožívá bolest. O respektování jeho »nepořádku« a zmatku, o dávání prostoru k tomu, nedělat nic. Aby se truchlící mohl cítit lépe a překonal ztrátu, potřebuje přiznat si skutečnost ztráty nebo úmrtí; pohnout se směrem k bolesti a ztrátě; pamatovat si toho, kdo zemřel (zejména je-li to ztráta sebe sama); rozvinout novou totožnost; znovu hledat smysl života; přijímat oporu od druhých.
Spolu s cvičením Pěti Tibeťanů jsem se postupně přesunula od náročného soustředění se jen na nadechnutí a vydechnutí a možnost používat hunu zkratkou: Žehnat přítomnosti, věřit si a očekávat jen to nejlepší. Rána se nezacelila, stále ještě pociťuji nápory bolesti, ale jsem schopna žít smysluplným životem, být platná druhým a někdy se dokonce usmívat a smát. Za to, že jste dočetli až sem, vám, milí čtenáři, děkuji za aloha, tedy radostné rozdělení se o životní energii v tomto okamžiku.
www.e-stranka.cz/regenerace/2003/05/huna.htm