Moje HUNA

Jak vyléčit workholika 

Úvod 

„Prý není vhodné, abych mezi ně přišla“ vyjádřila se moje bývalá vedoucí (shodou okolností má mladší spolužačka ze základní školy), když se rozhodovalo, zda mě pozvat nebo nepozvat na podnikovou oslavu. 

     Dnes, téměř po roce od okamžiku mého odchodu, konečně mohu celou záležitost uzavřít, protože se mi podařilo umístit poslední kamínek do mozaiky. Poslední kamínek, který mi chyběl, abych konečně pochopila jednání osob, které jsem naivně považovala za své nejbližší přátele. Poslední kamínek, který mi pomohl, abych se konečně smířila s tím, že pro ně neznamenám vůbec nic. Až teď se mi otevřely obě oči a já došla k poznání, že jsem žádné přátele prostě neměla. Stálo mě to rok trápení, hodně jsem ztratila, ale ještě více získala. Mohu uzavřít jednu dlouhou etapu svého života. Skoro čtvrt století ……….., co to je v životě lidském?  

Kapitola první – Žebříček hodnot a tři varování 

     Proč vlastně došlo k tomu, že jsem odešla z práce, kterou jsem měla tolik ráda a která mě nakonec tak pohltila, že bych se asi nedočkala ani předčasného důchodu. Tempo a množství práce jsem už těžko zvládala. Volala jsem „SOS“, ale nikdo mě neslyšel (nebo ani slyšet nechtěl ?). Topila jsem se a všichni jen mlčky přihlíželi a čekali, jestli se utopím, nebo vyplavu. Ocitla jsem se až na samém dně a už jsem nemohla dál. Ta lhostejnost, nevšímavost a samozřejmost, s jakou mě považovali za neomylnou a vše za všech okolností zvládající, mě deptala. Cítila jsem obrovskou tíhu zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za ostatní a už jsem ji nemohla dále unést. 

     Začala jsem být zlá, záviděla jsem, že ostatní se bezstarostně smějí. Když jsem měla s nimi chvíli posedět, nebo jet s nimi na výlet, vyvstal pro mne problém, jak dohoním ztracený čas v práci. Začala jsem se těmto akcím vyhýbat a tím se pomalu sama vyřazovat z kolektivu. Nakonec mi přestali říkat, že někam jdou nebo jedou, protože usoudili, že bych stejně s nimi nešla. Cítila jsem se mezi nimi tak strašně osamělá. Jediné, co mě ve firmě ještě drželo, byla moje práce, kterou jsem tu vykonávala téměř čtvrt století. Jenže moje práce se postupem času tak nabalila, že nebylo v lidských silách ji v normální pracovní době zvládnout. 

     Možná jsem se chtěla jenom ujistit, co pro své spolupracovníky znamenám a vyzkoušet, jestli jsou ochotni mi pomoci, nebo zda mi alespoň dají najevo, jak moc bych jim chyběla. Tak jsem si začala pohrávat s myšlenkou, co by se stalo, kdybych dala výpověď. V koutku duše jsem ale doufala, že někdo konečně uslyší moje „SOS“ a odněkud přijde pomoc. Ale okolí bylo hluché. Nic se nedělo. Nikdo mi neřekl „pomůžeme ti“ nebo „neodcházej, bylo by nám to líto, kdybys odešla“, nebo alespoň „budeš nám tu chybět“. Úplně mě zdrtilo, že bych po 24 letech mého působení v tomto podniku vlastně nikomu nechyběla. Nakonec jsem dokonce nabyla dojmu, že si všichni s úlevou oddechli, když už jsem konečně byla pryč. Dnes, po dlouhém roce trápení, jsem pochopila, proč tomu tak bylo. 

     Je to asi tak, jako když dítě dostane pěknou drahou hračku, ale dostane ji ve věku, kdy si ještě neuvědomuje, jak je pěkná a jakou má cenu. Nikdy po ní netoužilo, protože v tak ranném věku ani po ničem toužit ještě neumí a přesto ji dostalo. Ani si vlastně nepamatuje radostný okamžik, kdy bylo obdarováno. Ta věc tu prostě byla „odjakživa“. Protože ani jinou hračku nepoznalo, nedokázalo posoudit, o co je lepší nebo horší nežli jiná. 

     Tak to bylo i se mnou. Zůstala jsem v práci nejstarší, jak věkem, tak i služebně. Všichni, kteří si pamatovali, jaké to tu bylo před mým nástupem, co jsem zdokonalila a vylepšila, postupně odešli buď do jiného podniku nebo do důchodu. A tak se stalo, že všechno, co jsem dělala, bylo pro mé nové spolupracovníky „odjakživa“. Nikdo nevnímal, co dělám v rámci své pracovní náplně a co dělám navíc. Byla to samozřejmost, jako je samozřejmé, že nám jde elektřina, že nám teče z vodovodu voda, že po jaru přijde léto a po podzimu zima. 

     Jak jsem vůbec mohla dopustit, že místo člověka ve mně viděli jen automat na práci? Jednoduše, měla jsem tu práci strašně ráda, byl to můj koníček, kterému jsem úplně propadla. Nastoupila jsem, když mi bylo 28 let a této práci jsem věnovala nejkrásnější roky mého života, často na úkor svého zdraví a na úkor rodiny.  Udělala jsem si špatný žebříček hodnot v mém životě a nedala nic na varování, že jdu špatným směrem.    

První varování

     Děti vyrůstaly tak nějak rychle a moje práce se pro mne nakonec stala to nejdůležitější v životě. První velké varování přišlo, když mi postupně onemocněly děti. Obě byly v nemocnici, mladší s podezřením na zánět mozkových blan a starší se muselo podrobit operaci s následnou dlouhodobou rekonvalescencí. Pak vážně onemocněl můj otec a matka rovněž prodělala operaci. Měla jsem o ně hrozný strach, ale nevnímala jsem to jako varování. Naopak. Ještě více jsem se upnula na svou práci, abych zapomněla. Pak jsem začala být sama nemocná, ale já jsem opět nepochopila, co je v životě nejdůležitější. Po celou dobu mého pobytu v nemocnici jsem vyráběla a posílala pokyny, jak mají v práci postupovat, než se vrátím. Neměla jsem za sebe určeného žádného zástupce a začala jsem cítit, že se mi moje milovaná práce stává balvanem, který mě táhne ke dnu. Stále jsem ale ještě měla kolem sebe lidi, kteří si mé práce vážili a snažili se mi pomoci. 

     Prošlo několik poměrně klidných let, děti studovaly a já jsem ještě po večerech uklízela ve školní jídelně, abychom to finančně zvládli. Bylo to náročné, ale při tom uklízení jsem se výborně odreagovala. Když toto období skončilo a děti se osamostatnily, zůstala mi opět jen moje práce. Stala jsem se workoholikem. V noci jsem nemohla spát. Budila jsem se ve tři, pak už jsem neusnula. Vstala jsem tedy v pět a šla do práce. Často jsem si ještě napakovala tašku a pokračovala doma. Práce mě bavila, tak co bych večer jiného dělala. Škoda času na čtení nebo televizi, stejně jsem to nevnímala a přemýšlela o své práci. A ta byla pořád se mnou. I když jsem vařila, myla nádobí, prala, žehlila nebo dělala na zahradě. V sobotu jsem si vymýšlela, co je potřeba koupit, abych se mohla cestou zastavit v účtárně a vzít si práci, která by se dala udělat doma, abych zbytečně neztrácela čas a všechno stihla. A tak se to postupně nabalovalo, až nebylo v lidských silách zvládnout vše, jak bych si přála. 

     Nejhorší byly vždy první tři měsíce v roce – leden až březen. Občas se mi stalo, že jsem byla tak vyčerpaná, že jsem nebyla schopná složit si věci a jít domů. Cítila jsem, že to už není normální a chtěla navštívit doktorku, ale ta by mě určitě nechala doma. A protože jsem stále neměla určeného zástupce (z mých kolegů se nikdo moji práci nenaučil ani naučit nechtěl), těžko bych ztracený čas doháněla. Ocitla jsem se v pasti. V začarovaném kruhu, ze kterého nebylo úniku. Kdybych zůstala doma, abych si odpočinula, nedohonila bych zameškaný čas. Čím více jsem pracovala, tím to bylo horší - tím méně práce jsem udělala. Nešlo mi to rychleji, protože jsem si neodpočinula a navíc jsem ani odpočívat neuměla. Často jsem měla pocit, že je pro mne dovolené, sobot a nedělí škoda, protože je neumím stejně lépe využít, nežli pro svoji práci.   

Druhé varování 

     Druhé varování přišlo, když začal být nemocný můj manžel. Stála jsem před domem a dívala se, jak se za ním zavřely dveře sanitky, která ho odvážela do nemocnice. Když mi doktor řekl, že to vypadá na infarkt a pak jsem zůstala jsem v celém domě sama, procitla jsem, ale málo. Otevřela jsem jen jedno oko. Stále jsem si nesrovnala žebříček hodnot v lidském životě. 

Poslední varování 

     Nepoučitelná, řekl si můj „Život“ a dal mi takovou "ťafku", že jsem sletěla až na samý okraj lidského bytí. Ukázal mi cenu lidského života, zdraví, rodiny. Kde zůstala „moje práce“. Bez života, zdraví a rodiny neznamená  NIC. Aby toto poslední varování bylo dokonalé, ukázal mi také, co pro mé kolegy znamenají výsledky mojí práce, jak si jí váží a jak si váží mne samé. Led, faleš, závist, lhostejnost, bezcitnost. 

     Prý na ně také nikdo nebere ohled, řekli mi, když jsem se vrátila z nemocnice do práce. Ale já jsem přece nechtěla žádné ohledy, chtěla jsem jen, aby se zamysleli, zda požadavky, které na mě kladou, jsou splnitelné. Je vůbec v lidských silách stihnout zameškanou práci bez zástupu, když člověk před pár dny stál na pokraji svého bytí? Když nevěděl, zda bude dál žít a když se ještě necítí úplně nejlíp? Vážil si vůbec někdo toho, že jsem si nechala předčasně ukončit pracovní neschopnost a přišla do práce dřív proto, že nebyli schopni najít za mne zástupce?  

     Nešlo mi o peníze, ale o slova „chybělas nám tu“. Místo toho mi připravili překvapení. Věděla jsem, že musím zameškanou práci zvládnout sama, ale oni mi dokonce určili šibeniční termín, do kdy! Nebylo v lidských silách to zvládnout, navíc podklady k této práci jsem od nich dostala až po termínu, kdy měla být celá práce hotová. Co je na tom, že nemám žádný zástup, to tady přece nemá nikdo! Co bychom si počali, kdyby tu chyběl ten, nebo onen! Ale žádná zmínka o tom, jak budou řešit to, když jsem nemocná JÁ. 

Kapitola druhá - Probuzení 

     Konečně zásah! Probrala jsem se a otevřela obě oči. Práce není na prvním místě v životě! Žebříček hodnot se změnil.

První je život, protože bez života nemůže člověk nic, ani být zdravý, ani nemůže mít rodinu, ani nemůže pracovat.

Na druhém místě je zdraví, o které je člověk povinen pečovat, protože není-li sám zdravý, není nic platný ani rodině, ani nemůže pracovat.

Na třetím místě jsem já sama a moje rodina.

Teprve na čtvrtém místě může být práce jako prostředek pro získání peněz pro sebe, svou rodinu, své koníčky. Práce sama o sobě může být  i koníčkem, ale člověk nesmí být jejím otrokem.       

Kapitola třetí - Pokus o změnu

     Nastal čas nastoupit cestu jiným směrem. Vrátit se zpět až tam, kde jsem špatně odbočila a začít znovu, úplně od začátku a jinak. Jenže lehko se řekne, ale těžko provede. Jako balzám na mou duši bylo zjištění, že v jednom podniku sami měli zájem,  abych u nich nastoupila. Byla jsem jako Alenka v říši divů, když jsem se tam byla podívat poprvé a když mě vzali s sebou na oběd. Pak mi zavolali, že můj nástup je schválen a že mohu nastoupit třeba hned druhý den. Zbývalo už jen se rozhodnout. 

     Jsem šťastná? Je to příjemné, když vidíte, že má někdo o vás zájem. Přesto ale, i poslední den, kdy bych měla dát výpověď, čekám ........ Na co vlastně čekám? Že mě budou přemlouvat? Ne, jen na ta slova „potřebujeme tě, je nám to líto, budeš nám chybět – zůstaň, pomůžeme ti“.

Kapitola čtvrtá - Výpověď 

     „Nečekej, že se něco zvláštního stane“, řekl mi můj bráška, než jsem šla podat výpověď „Bude to úplně obyčejné, jako když jdeš k holiči“. Jakou měl pravdu! Jdu s výpovědí v ruce, ale stále ještě nejsem úplně rozhodnutá. To není možné, po tolika letech, že by to bylo tak obyčejné, jako když jdu k holiči ?  

      Jdu po schodech a v koutku duše mám strach. Co udělám, když uslyším očekávaná slova? Nejsem natolik silná, abych odmítla, kdybych viděla, že někdo stojí o to, abych zůstala. Nejde mi o peníze, ani o lepší místo. Jen o to, aby viděli, že před nimi stojí   ČLOVĚK  a ne automat na práci. 

      Jsem na místě. Stojím u vedoucí, v ruce držím list papíru s výpovědí a říkám jí, že tedy odejdu. Čekám - vteřinu? dvě? ....... Bylo to jako kdybych hodila udici na hladinu rybníka a ryba okamžitě zabrala. I zkušenému rybáři by ta rychlost vyrazila dech. „Vím, že chceš změnu.Tak tě nebudu přemlouvat“, slyším a jako ve snu pokládám před ni list s výpovědí. Vedoucí  blábolí ještě něco o tom, že mi vlastně závidí, ale to já už nevnímám. Je po všem! Po tolika letech! A tak to bylo obyčejné! Jako když jdeš k holiči. 

     Přicházím zpět do své kanceláře. Zdrcená. Nemám pocit vítězství, ale prohry. Prohrála jsem boj s lidskou hloupostí, lhostejností a nevšímavostí. Volám bráškovi, že to mám za sebou, a on mi říká „To lehčí máš za sebou. Teď se připrav, že budeš černou ovcí“. Bože, jakou měl pravdu! Skoro nikdo se mnou nemluví, když přijdu mezi ně, přestanou se bavit. Jsem jako prašivá, černá ovce - jako zrádce. Je to těžší, než jsem si vůbec dokázala představit. 

     Dělám 12 - 16 hodin denně, abych vše dokončila tak,abych práci mohla předat v pořádku a bez restů,  abych vypracovala předávací zprávu a zaškolila mou nástupkyni. Když se mne vedoucí zeptala, zda jsem schopná ji za 8 pracovních dnů zaškolit, „spadla mi čelist“. Je vidět, že vůbec neví, co vlastně dělám. Zaučit? Snad jen ukázat, co všechno dělám. Pracuji jako stroj, vydržím, protože vidím světýlko na konci tunelu. Už brzy vyjedu a bude líp.  

     Ředitel (můj spolužák)  se mnou od podání mé výpovědi nemluví. Jediná jeho starost je, aby byl proveden audit, než odejdu. Tím líp i pro mne. Problém ale je, že se o dobu, kdy bude prováděn audit, zkrátí čas na zaučení mé nástupkyně. Jsem nervózní, protože zaučování nejde tak rychle, jak bych si představovala. Snad jí ani nestihnu všechno ukázat. Je to ohromný nápor na nervy.  Beru si práci i domů a pracuji s vypětím všech sil. Jediné, co mě drží, je světýlko na konci tunelu, které se každým dnem přibližuje.  

     Bože, jak jsou na mně zlí! To jsem nečekala! A já jsem je považovala za své přátele! Od koho jsem vlastně čekala pomoc? Kdo je přítel a kdo není? V hlavě mám zmatek a dívám se na konec tunelu. Dolezu tam vůbec? Co když to nevydržím? S hrůzou si uvědomuji, že bych měla udělat pohoštění  na rozloučenou a navíc, poslední den, kdy budu v práci, budu mít narozeniny! Jak to udělat? Chystat hostinu pro lidi, kteří o mne vlastně vůbec nestojí? To nezvládnu! Mám pocit , že už nemůžu čekat ani na pomoc od mé kolegyně v kanceláři. Co když také patří k těm, kterým nebudu vůbec chybět. A ona neříká nic, mlčí.  Už se to nedá vydržet. Přicházím k hroznému poznání, že když udělám posezení na rozloučenou, tak se tam zhroutím. A ještě ke všemu budu mít narozeniny! Kolik mi zbylo spřízněných duší z mých bývalých „přátel“ ?

Kapitola pátá - Poslední den 

     Nadešel černý den mého života. Poslední den v práci! Chodím jako stroj s vědomím, že musím vydržet. Hned ráno dostávám jeden dárek na rozloučenou. Vzácný dárek - dokazuje, že je tu přece někdo, kdo mi rozumí a kdo se mnou cítí. A pak už se vše odehrává jak ve zlém snu. Přichází průvod gratulantů, dostávám hodinky (budu mít sílu je někdy nosit?). Rozdávám pohoštění a přitom děkuji za dárek a děkuji všem, kteří  se snažili mi pomoci. Děkuji i těm, kteří jen nečinně přihlíželi, jak se topím, protože bez nich bych se nikdy nerozhodla. Nechápou, vesele se baví a vtipkují. Už aby to skončilo! Konečně průvod odchází. Odchází, aniž by někdo z nich pochopil, proč jsem vlastně dala výpověď. A přitom stačilo tak málo, porozumět a pomoci. Tu práci jsem přece milovala, je hrozně těžké ji teď opustit. 

     Balím si věci a odcházím. Jdu domů a nevnímám kudy. Vydržela jsem, napětí povoluje.  Nevidím na cestu, tečou mi slzy a nahlas pláču. Lidé se ohlížejí, co se mi stalo. Nic zvláštního, jen jsem odešla po 24 letech, aniž bych slyšela svou vysněnou větu : „Je nám to líto, budeš nám tu chybět“ ! 

............................................Bláhová! Co jsi čekala? Vzpomeň, na to, za jakých okolností odešli ti, se kterými se ti dříve dobře pracovalo. A tak je to i s tebou.

Jsi pro ně mrtvá!

Král zemřel!

Ať žije král!

Závěr

„Prý není vhodné, abych mezi ně přišla“ ................